Rafík bloguje aneb Jak je to s těmi Fox Red labradory

9.8.2017

Naše fox red štěně v předvýchově sice ještě s počítačem neumí, ale zážitků už má na rozdávání. Tak jsme Rafíka poprosili, aby se s námi o ně čas od času podělil, a tady je první příspěvek. A samozřejmě spousta fotek k tomu.

Nazdar lidi!

Jmenuju se Raf, ale jsem ještě malinkej, tak spíš slyším na Rafíka nebo Rafíčka. Dan s Martinem mě ukecali, abych vám o sobě něco pověděl, že se jich furt někdo na mě ptá a většinou na to samý, takže by to dali někam na internet, aby si to všichni mohli přečíst. No, sice nevím, co je to ten internet, ale budu jim věřit, že vědí, co dělají. Doufám, že tam dají hlavně dost fotek, já na to povídání moc nejsem, radši mám hraní. Třeba záchodová štětka je úplně super. Tu někdy zkuste!

Část naší smečky ještě pohromadě. Já bych měl bejt úplně vpravo, ale jistej si moc nejsem.

Narodil jsem se letos na jaře, v chovatelské stanici Od himalájského cedru uprostřed Moravy. To taky přesně nevím, kde a co to je, ale když jsem se tam narodil já, tak tam bude určitě fajn. Byla nás celá smečka, tři kluci a čtyři holky. Paní chovatelka říkala, že jsme takoví malí Američani. Děda i babička přiletěli před pár roky přímo ze Států a taťka to prý vzal z Ameriky oklikou přes Litvu. Tak myslím, že mě bude určitě bavit cestování, ale doma je doma, jak říkala maminka.

Na průzkumu. To jsem byl ještě fakt malej.

Cože? Že nemám zapomenout na tu barvu? No jasně, na to se ptá úplně každej. Není mi tak úplně jasný proč, v naší rodině jsme takoví všichni, ale když chcete… Takže bacha, lidičky. Nejsem žádnej kříženec, to bych si vyprosil, jsem čistokrevnej labradorskej retrívr žlutý barvy, akorát že ta žlutá je spíš do tmavě hnědočervena. V Americe tomuhle odstínu říkají Fox Red – liščí červeň a prej tam je hrozně populární. Aby ne taky. Tady u nás doma v Česku jsme prý zatím jediná takhle zbarvená rodina, ale Dan říkal, že to asi dlouho nevydrží. No, upřímně řečeno, moc nechápu, proč to ty lidi tolik řešej. Mně se třeba moc líbí Glory. Jednak se s ní príma hraje a zlobí a ta černá ji vyloženě sekne…

Budoucí kolegyně Glory. Už se těším, až se potkáme na nějakým společným cvičení.

Až vyrostu, bude ze mě vodicí pes a budu pomáhat svému pánečkovi nebo paničce, aby mohli chodit ven, do práce, na procházky, na nákup a tak podobně. Ale předtím půjdu do psí školy, kde se tohle všechno naučím. Doufám, že tam bude hodně kamarádů a že budeme mít dost času na hraní – to mě baví ze všeho nejvíc. Honěná, přetahovaná, schovávačky… O tý štětce už jsem vám říkal?

No tak na mě přišlo spaní, no a co?

No, kde jsem to přestal? Musel jsem si mezitím trošku zchrupnout, nějak mě to povídání vysílilo. Jo, ta psí škola. Tak ta bude ještě za dlouho. Teď mám za úkol vyrůst (to mi jde dost dobře), chodit do školky a užít si dětství, jak tuhle říkala Anička, když jsem vytáhnul z koše ty pánečkovy ponožky. Aničku mám ze všech nejradši. Pěkně voní a vymejšlí pořád nějakou zábavu. A nosí s sebou piškoty! No řekněte, to byste se naučili „k noze“ nebo „ke mně“ raz dva, stejně jako já.

S Aničkou. Sluší nám to, co?

Povídal Dan, že vám mám ještě vyřídit, že když budete mít čas, tak máte dorazit v sobotu 12.srpna do Pardubic na dostihový závodiště na FriendsFest. To už tuplem nevím, o co jde, ale budu tam já a samozřejmě spousta dalších psích kamarádů i jejich pánečků a prej tam uvidím, co všechno budu jednou umět. Tak to jsem fakt zvědavej. Hlavně aby tam byla Glory…

Tak honem, kde je ten piškůtek?

Tak se mějte fajn a až budu mít chvilku, tak vám zase napíšu. Už musím běžet, jdeme ven do parku. Tam je to BEZVA!

Zapsal: Martin Pešek

Fotografie: Romana Pešková, Štěpánka Tůmová a Michaela Dočekalová – chovatelská stanice Od himalájského cedru