Labradoři mezi indiány a mustangy

24.8.2017

Fotky a krátká reportáž z naší účasti na festivalu FriendsFest 2017, kde se sešlo a sjelo snad všechno, co má co dělat s Amerikou. A u toho jsme samozřejmě nemohli chybět.

Součástí aktivit našeho spolku je samozřejmě i veřejná prezentace naší činnosti tam, kde to má smysl a (pokud možno) co největší efekt. Česky řečeno – máme za sebou besedy ve školách, účast na dětských dnech, návštěvy ve firmách, které se rozhodují o případném sponzoringu některého z našich štěňat, už jsme byli i v rádiu a leccos zajímavého máme ještě ve stádiu příprav. Velký open-air festival vonící Amerikou, který navštívilo víc než 17.000 lidí (především rodin s dětmi), to byla opravdu výzva. Ale o tom, že to úspěšně zvládneme, jsme nepochybovali ani na chvíli. Kromě věrné party psích pomocníků máme kolem sebe naštěstí skvělý tým kamarádů a přátel, kteří se sami aktivně vrhli do práce, aby naše prezentace před takhle velkým publikem dopadla co nejlíp. A povedlo se!
Ještě v pátek to ale zrovna optimisticky nevypadalo. Objednaná trička dorazila fakt na poslední chvíli, překážková dráha (tu jsme pořizovali zbrusu novou) taky ještě potřebovala vychytat nějaké drobné mouchy, ale nejhorší bylo počasí. Nad Pardubicemi, kde se v areálu tamního dostihového závodiště festival konal, i nad celým zbytkem republiky se v pátek rozpoutalo něco mezi mokrým peklem a generálkou na potopu světa. Labradoři jsou sice psi vodní, trocha deště jim nevadí a většina z nich zbožňuje plavání, ovšem tohle bylo už trochu příliš. Plovací vesty pro hafany i jejich pánečky a paničky jsme už nakoupit nestihli a tak jsme v sobotu brzo ráno vyrazili bez nich, děj se vůle Boží.
Přívaly vody, které areál festivalu v pátek pohltily, byly v sobotu minulostí a byť nechápeme, jak to organizátoři dokázali, na první i na druhý pohled jsme po potopě nenašli ani stopy. Super práce, lidi. Prostor, který jsme dostali v rozlehlém a plně obsazeném areálu přidělen, byl pro naše potřeby naprosto ideální. Trochu stranou od hluku z pódia, s nezbytným zázemím v dosahu a zároveň na nejfrekventovanější „hlavní třídě“, kudy měly proudit a korzovat davy návštěvníků. A proudily. Ale nepředbíhejme.
Na travnaté ploše paddocku, kde se o Velké pardubické procházejí dostihoví koně a pobíhají televizní štáby, bylo potřeba postavit překážkovou dráhu, labyrint pro chůzi poslepu, postavit stany a stánky, vybalit hromadu věcí určenou k prodeji, letáky, reklamní bannery, no prostě celý ten pojízdný cirkus. Ještě že už to máme nacvičené a pod Danovým vedením jsme to zvládli ve vynikajícím čase. A to už začali přicházet první návštěvníci. A od té chvíle jsme se, vážení přátelé, nezastavili.
Plno u nás bylo prakticky pořád. Ať už šlo o překážkovou dráhu, kde si pod vedením Dana a Štěpánky mohli zájemci vyzkoušet chůzi naslepo s některým z našich vodicích psů (tady se nám tvořily fornty prakticky neustále), o labyrint určený hlavně dětem, ale lákající i dospělé (ještě jste si nikdy nezkusili vzít na oči klapky a zkusit si projít jen se slepeckou holí zdánlivě jednoduchoučké bludišťátko?), plno bylo průběžně i u stánku s kompenzačními pomůckami pro nevidomé, kde si mohl každý vyzkoušet, jak obtížné mohou být zdánlivě jednoduché úkony jako nalít vodu do sklenice nebo poznat po hmatu různé předměty, když na to prostě nevidíte. A co takové Braillovo písmo, to byl teprve mazec. „Jak tohle někdo může číst, to je skutečně obdivuhodné“, slyšeli jsme velice často.
V centru pozornosti byla samozřejmě i naše štěňata v předvýchově – Glory a Raf. Kromě mazlení, hlazení a ukázek toho, co už se junioři stačili naučit, zbylo i dost volného času na průzkum areálu festivalu. Zatímco Rafíkovi se nejvíc líbilo u koní, Glory jednoznačně uchvátili indiáni, kteří rozložili svou vesničku kousek od nás. Z týpí jsme ji pomalu ani nemohli dostat ven.
Spoustu času jsme strávili v diskuzích a návštěvníky festivalu a to jak my, vidící, tak i naši nevidomí kamarádi. Semleli jsme toho tam mrak – jak funguje předvýchova štěňat, co všechno se musí vodicí pes naučit, jak pak v reálu probíhá takový ten běžný život s vodicím psem, jaké jsou reakce okolí a jak by se správně měli lidé ke dvojici nevidomý a vodicí pes chovat, no prostě bylo to na zavaření pantů, jak kdosi trefně poznamenal. A jako vždycky nakonec zvítězily děti. Některé otázky prostě dospělák nevymyslí.
Většina návštěvníků zavítala i k našemu stánku, kde byly prodejním hitem kromě dětských, dámských i pánských triček jednoznačně silikonové náramky pro děti i dospělé. Díky moc všem, kdo nás jejich zakoupením podpořili, takový zájem jsme opravdu nečekali.
No, aby to nevypadalo, že jsme byli přivázaní za nohu (nebo za packu) k našemu stánku… Samozřejmě jsme si našli čas na procházku po areálu dostihového závodiště a využili možností, které tento unikátní „celoamerický“ festival nabízel. Stovky nablýskaných křižníků silnic, nadupaných sporťáků v čele s ikonickými Fordy Mustang, nefalšované americké rodeo, vojenská technika, ukázky typicky amerických sportů jako baseball, americký fotbal, do toho poctivá country či rocková muzika a něco dobrého na zub taky nemohlo chybět. Spokojení byli hlavně naši nevidomí přátelé a jejich rodiny, prostě to byla sobota prožitá naplno a v pohodě. Tak by to mělo být. Dokonce i to počasí se pochlapilo a bylo tak správně akorát, bez deště i bez pálícího sluníčka, což určitě ocenili i naši psí kamarádi.
O atmosféře, která na 2.ročníku FriendsFestu panovala, si nejlepší obrázek uděláte nahlédnutím do naší fotogalerie a určitě doporučujeme juknout i na web či facebookový profil festivalu.

Na závěr nezbývá než poděkovat. Poděkovat především pořadatelům FriendsFestu v čele s Petrem Vavroušem, kteří se o nás perfektně postarali a umožnili nám prezentovat nás spolek před takhle velkým publikem. Dále pak našim kamarádům a jejich rodinám, kteří neváhali obětovat svůj volný čas a pomoci nám s programem, propagací a zajištěním všeho potřebného ke spokojenosti návštěvníků našeho „psího“ prostoru na festivalu. A v neposlední řadě tímto tiskneme packu našim čtyřnohým kámošům – bez vás by to opravdu nešlo. Zmákli jste to skvěle, byli jste naprosto super tým a věřím, že jste si to užili stejně jako my dvounožci. A poslední poděkování patří všem, kteří se v našem stánku zastavili. I díky vám jsme odjížděli sice unavení, ale nabití energii, kterou určitě budeme potřebovat při práci, která nás čeká. Potvrdili jste nám, že to, co děláme, má smysl. A to není zrovna málo. Díky!
Za pomoc a podporu děkujeme:
Blance a Petrovi Slabochovým a Nerovi, Milce a Milanu Melicharovým a Wittíkovi, rodině Diblíkovic s Kodym, rodině Trnkových a Hebby, Janě Krejčíkové a Fidovi (vítěz soutěže o psího mazáka festivalu), Alici Červenkové s Cidem, Kristýnce, Seidlovým s Rafíkem a Romče a Glory.

Text: Martin Pešek
Fotografie: Romana Pešková, Štěpánka Tůmová a Miroslav Šulc