Rafík bloguje aneb Štěněcí cvičební odpoledne

21.9.2017

Rafíkova reportáž ze srazu štěňat vodicích psů. A samozřejmě nějaké ty fotky k tomu.

Nazdar lidi!

Tak už konečně vím, proč jsme posledních pár dnů každý den s paničkou a pánečkem poctivě cvičili. Samozřejmě v pauzách mezi hraním, běháním, mazlením a nějakým tím zlobením. To bylo pořád „Rafe, k noze! Rafe, ke mně! Sedni, lehni!“ Ne, že by mě to nebavilo, obzvlášť když jsou ve hře odměny a pamlsky, ale už by ty lidi mohli pochopit, že to všechno přece dávno umím. Akorát se mi někdy trošku nechce nebo mám v tu chvíli na práci něco mnohem zajímavějšího. No, oni na to přijdou.

První seznámení s Huntíkem bylo poněkud zamotané…

Minulou neděli totiž k nám do Pardubic přijela návštěva. Dana a Štěpánku už znám, až budu velkej, tak k nim prý půjdu do psí školy a budu se tam učit všechno, co má umět správný vodicí pes. Potkali jsme se v tom bezva parku pod zámkem, kam si chodíme hrát a cvičit a hurá – byla tam i Glory s její paničkou. Super, to bude zase bezva odpoledne, myslel jsem si. A to jsem ještě nevěděl, že se nám naše psí parta rozroste o dalšího kámoše.

Kdo by si na povel nelehnul, že?

Se svoji paničkou přijel až ze severních Čech další budoucí vodicí labrador – Hunter. Huntík (to zní líp, co myslíte?) je jako můj brácha. Jsme skoro stejně staří a hned jsme si padli do oka. Akorát barvu máme každý jinou. Já jsem foxred, jak určitě víte, Huntík je smetanově bílej a s Glory, která je černá jako uhel, nám to dohromady krásně ladí. Ale to jsem se zase zakecal, vy chcete přece vědět, jak to naše společné cvičení probíhalo, ne?

Šprtka Glory s její paničkou Romčou

No, vlastně to bylo skoro stejný, jako když cvičíme s našimi pánečky a paničkami sami, akorát, že nás teď už byla pěkná smečka. Slyšel jsem Dana, jak nás všechny chválí, že nám prý základní poslušnost už docela jde, a to ostatní se časem taky ještě vylepší. Prý jsme ještě moc malí, abychom už uměli úplně všechno. No, to má teda pravdu. Ono takové odložení, přivolání nebo aportování není žádná legrace. Mě třeba dost často přitom něco tak vyruší, že málem zapomenu, co že to po mě panička chtěla. Ale makáme na tom.

S Huntíkem jsme se domluvili, že musíme Glorii ukázat, že nemusí být pořád nejlepší jen ona. Šprtka. To se jí to vytahuje, když to všechno cvičí o dva měsíce déle než my. Až se příště uvidíme (prý to bude za měsíc), tak jí to předvedeme.

Chůze po těch divnejch schodech s dírama může některým psům dělat problém. Nám teda ne.

Samozřejmě bylo i dost času na společné hraní a běhání a na závěr jsme všichni vyrazili na něco dobrého do restaurace. Náš starší kámoš Badík už nám tam se svým pánečkem drželi místo. Báďa se vyzná, vonělo to tam fakt pěkně. Ale ochutnat nějakou tu dobrotu jsem nestihnul. Bylo toho na mě už nějak moc a tak jsem si musel dát na chvilku šlofíka.

S Huntíkem a jeho paničkou určitě ještě leccos zažijeme

No a bylo po všem. Všichni se rozjeli nebo rozešli domů a my šli taky. Už se těším, až se zase všichni potkáme a do té doby budu pilně cvičit, abych jim všem ukázal, že my foxredi nejsme o nic horší než ostatní labradoři. V pauzách mezi hraním a procházkami samozřejmě. A kdybych čirou náhodou něco nevěděl, tak se zeptám Glory.

Mějte se fajn a sledujte náš web a facebook (pokud teda víte, co to je), ať vám moje další příspěvky neuniknou!

Váš Raf

Zapsal: Martin Pešek
Fotografie: Štěpánka Tůmová